Psal se rok 1956 a v komunistickém sevření to praskalo.. A matka byla zoufalá. Já nechtěl jíst. "První v široké rodině vymodlené dítě! A on nechce jíst!" Bědovala matka u doktora Fürsta. Starý vesnický praktik radil. "Nechat vyhladovět. Příroda si pomůže sama, nebojte, on neumře". Děl zkušený lékař. Po čase ještě zoufalejší a vyděšenější telefonát. Matka znovu žádá o radu." Pane doktore, vyhladovění absolutně selhalo na celé čáře!!! On si z toho vůbec nic nedělá! Když má hlad, tak se jde napít vody, a jde si zase spokojeně hrát jako by se nic nestalo! Co mám dělat!" Úpí teď už opravdu vyplašená milující matka. Ve sluchátku se ozve pauza. "Jste tam ještě pane doktore?“ Zaúpí netrpělivě! "...Ano,.. víte, asi by to chtělo změnit prostředí, kde bude jíst, aby měl jiné podněty.." Odpovídá pomalu nevzrušeně lékař. "Možná, vzít ho třeba do restaurace..." Nadhodí. A je to venku. Jízdenka Dobřichovice-Praha Smíchov stála 2 koruny 10 a zpáteční za dvě čtyřicet. Dítě do šesti let zdarma. Bylo rozhodnuto. V té době bylo zrovna čerstvě postavené, zcela nové nádraží Praha-Smíchov a v něm nádražní restaurace, jak se sluší a patří. Ne ta o pár let později, strašná močí a zvratky čpící prostora, tak dobře známá z nočních návratů adolescenta za doby vzkvétající komunistické normalizace. Inu matka mě posadila ke stolu, zavolala na číšníka a ptá se. "Co byste doporučil tady tomu chlapci, víte on mi dělá starost, nechce jíst." "Madam, já bych to viděl na řízek, to určitě zabere." Děl zkušený vrchní ještě ze staré školy. A ještě o trochu víc vykulil již vykulené oči. V ten moment jsem dostal strach, že mu vypadnou a co pak tady na stole my s jeho očima budeme dělat? Řízek do mě zaplul, ani jsem neřekl áá. "Maminko, proč má ten pán takové žabí oči?...." Vznášelo se tiše nad námi při návratu domů! Prostě dvakrát za týden absolvovala moje matka se mnou tento zvláštní poznávací výlet, podívat se, jestli pak opravdu panu vrchnímu ještě ty oči nevypadly! Podotýkám, trochu jsem se ho bál, ale ten řízek pokaždé stál za to!
Dobřichovice, prosinec 2014
Jsem zase tím malým klukem /cca 1958/a ten blbej traktor pásák se nechce ani hnout! Co to je? Vždyť včera jsem s ním drandil celej den a teď absolutně nic! I dali jsme do něj s tátou novou baterku. A zase nic. Až při pořádné prohlídce jeden modrý drátek co vede odkudsi nikam se tam tak plandá. Drátky dle zásady vždy vedou od někud někam a ne jenom tak, aby se bezcílně plandaly. "Prostě pásák je rozbitý. To se musí přiletovat." Děl táta. Na to jsem se zvedl a přišoural se s něčím, co vzdáleně připomínalo pájku, kterou používají klempíři. Ale menší a dětskou. Proč se pro nás děti vyrábí nářadíčko, aby to připomínalo skutečné nářadí, ale tak divně a jenom jako, ale nedá se to vůbec použít. Jako kdybychom my malí byli trotlové a pitomci, kteří musí mít pouze jenom tu iluzi, že něco dělají. "Tím to nepůjde" zchladil mou dychtivost táta." To vezmeme k panu Krutskému, co opravuje v Dobřichovicích rádia. Ten má přesně tu pájku, s čím to půjde přiletovat." A opravdu. U úzkého stolu-ponku v přítmí své dílny seděl pan Josef Krutský/1919-1969/ obestavený nemocnými rádii. Jeho pacienti mě pozorovali svými zelenými magickými oky, různě hlasitě popraskávali a poškroukávali. Trochu jsem se bál. "Ukaž, co to máš. Ale já normálně pásáky nedělám!" Děl pan Krutský. "Je tam utržený drátek." Zachraňoval situaci táta. "No tak se na to podíváme a neboj se, ta rádia nekoušou a pojď se radši podívat blíž, jak se to dělá, ať se něco přiučíš." Děl pan K. A odšrouboval karoserii pásáku. Tam bylo koleček, osiček a drátků! A jeden modrý nešťastník zcela bezprizorný, který si vedl odnikud nikam. Prostě ten utržený drátek. Pan K. ho chtěl jednoduše přiletovat, ale drátku se jaksi nechtělo. Pořád vzdoroval. Pan K. zavolal do otevřených dveří dílny. "Lojzo, pojď mi tady něco přidržet!" Do miniaturní uličky dílny se vměstnal řečený Lojza a s pinzetou přidržel vzdorovitý drátek. A najedno pásáček bez šatiček karoserie ožil a zavrčel. "Pane jo!" Uniklo mi bezděčně údivem. " No vidíš Jendo, ještě dáme karoserii zpět a můžeš zase drandit!" Řekl pan Krutský a podával mi opravený pásák. A tady někde mezi těmi blikajícími magickými oky, panem Krutským a řečeným Lojzou Cifrainem vznikla má odvaha podívat se na "jádro pudla", proč něco nefunguje nebo nedělá co má.
Ve vlaku z D do P a zpět 17.2.2015
"Co to s tím autem je," povzdech si táta, "že to vůbec netáhne ani do malýho kopečku." Dlužno podotknout, že tenhle Populár měl svá nejkrásnější mladá léta dávno za sebou. Byl to ročník 1937. Ale přesto nám ještě oddaně sloužil dál. "Asi to chce nechat seřídit." Mudroval táta. "Ale kde"? Patrně se se svým problémem svěřil švagrovi Tondovi Havlíkovi ze mlýna. "Tady v Dobřichovicích na seřízení je nejlepší pan Cifrain. Víš kde bydlí?" Zasvěceně informoval Tonda. "Ano to je ten pán, co držel neposedný drátek panu Kruckému, když opravoval pásák našemu Jendovi." V každé větší obci tenkrát bydlel někdo, kdo autům rozuměl. Aut bylo málo a většinou předválečné produkce. Velkých značkových servisů jako dnes zrovna moc nebylo. Pan Alois Cifrain byl doslova mistr nad mistry. Vyučil se přímo ve Škodovce automontérem a svému řemeslu opravdu rozuměl. Přišel k autu a to muselo být "ještě teplé". Zahřáté, na provozní teplotu. Pečlivě auto obešel a přičuchl k výfuku. Otevřel kapotu a nechal si nastartovat motor a tiše se zaposlouchal, co mu pacient říká. Po chvilce si sám v motoru přidal plyn a zase naslouchal. A najednou rázně přidal plyn. A už věděl! Požádal o vypnutí zapalování a chvilku něco kutil na rozdělovači. "Jak máte staré svíčky?" Zeptal se, aby řeč nestála. "Chtěly by příště vyměnit." Jenom tak zkusmo přidal otáčkám na karburaci a znovu si nechal nastartovat motor. Pošteloval předstih na rozdělovači a dokončil bohatost směsi na karburaci a nakonec srovnal otáčky motoru při volnoběhu. Přesně jako-by četl návod z příručky. Potřeboval k tomu pouze šroubovák a dva otevřené klíče. "Tak, a teď si to projeďte, budu v hospodě Na schůdkách, a tam mě najdete kdyby něco." Táta nastartoval, a jakoby se stal malý zázrak! Auto omládlo! Zase táhlo jako za mlada a žádný kopeček už pro něj nikdy nebyl problém. To uměl jenom automobilový kouzelník automontér pan Alois Cifrain./1916-1969/
Dobřichovice, duben 2015
Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Jan Neubert, je mi dvaašedesát a před týdnem jsem přestál infarkt. Jsem v rekonvalescenci a kromě toho, že skoro ani nevím co můžu, nedělám radši nic. Tak píšu. Narodil jsem se v takové zvláštní rodině na začátku padesátých let minulého století. "To bylo za starejch dobrejch časů," posteskl si děda a nasadil si na hlavu bílou rádiovku s anténou. Psal se rok 1962. To mě bylo deset a jemu šedesát osm. V tom roce jsem poprvé a naposledy připravil tenisový kurt po zimě na sezónu, protože mě štvalo, že když to neudělám já, tak se nebude hrát, nebudou k nám chodit strejdové a tety a vůbec, bude tady nuda. Pravda, s klukama jsme pomohli dědovi vyčistit bazén po zimě a napustili ho. A pak jsem se zeptal. "Co to byly ty starý dobrý časy dědo! A jestli ten tenis a napuštěnej bazén to je ono?" Posadil se na bílou zahradní židli, trošičku se zaklonil a dal si ruce na hlavu, že z dálky vypadaly jako dvě velké sloní uši a zasnil se. Nad Dobřichovicemi zapadalo slunce a trochu se ochladilo. "Pojď půjdeme si radši pustit rádio." Pustit rádio byl jeho pravidelný večerní rituál. Stanici Prahu tu jsem znal. Ale proč tohle? Samý škroukání a praskání, divil jsem se dědovi. Ale po chvilce ladění mezi praskavci a prskanci zazněl hlas hlasatele. "Tady Ferdinand Peroutka, Svobodné Evropa!“ "To je ten slavný novinář a spisovatel co po roce 48 utekl do Německa a zvláště komunistům pije krev, protože mluví pravdu," podotkl děda. Jo padesátý a šedesátý léta, to byla divná doba. Něco jiného jsme mluvili doma a něco jiného venku a poslouchání zahraničního rozhlasu bylo samozřejmě trestné jako za nacistů. Ale přece maličko míň. Už se za to nepopravovalo, ale jenom zavíralo do kriminálu a vyhazovalo z práce. A být bez práce bylo trestné a za to se zavíralo. Prostě takovej schizofrenní absurdistán a žádný starý dobrý časy!!!
Dobřichovice, prosinec 2014
Autobus zastavil a vyvrhl svůj lidský obsah před malou jako-by továrnou. Uvítání se ujal sám majitel rodinného skvostu. Vinařství Les Fils Maye Sa, maličký živý švýcarský Francouz. Švýcarští Francouzi jsou esence nejryzejší Francie v zahraničí. To znamená, že ze zásady jinak než Francouzky nemluví, vědomi si své výlučnosti a zašlého komplexu velké Francie. Odhlédnuv od tohoto malého detailu, pro komunikaci s panem Bruchezem musíme použít naší tlumočnici Ladu. Po opulentní a velkorysé degustaci pan Bruchez zžovijálněl. Je to tak všude. Vinaři, dokud nemají svou pravidelnou denní dávku, jsou nudní. Pan majitel se rozpovídal. Že od roku 1889 je on třetí generací v tomto rodinném podniku. Já jsem si dovolil podotknout, že kdyby nebylo komunismu, jsem čtvrtá generace od roku 1877. Ó, řekl obdivně, vědom si vlastní tradice. „Že oni jsou jenom o 12 let mladší.“ A tu mi naskočily asociace... Byl jsem zase tím malým klukem, seděl jsem u dědy na posteli v ložnici a poslouchali jsme spolu Peroutku ze Svobodné Evropy. Tu se děda zamyslel, lokl si ze skleničky vlastního rybízáku a začal. „ .. Víš Švýcaři, ti mají úžasná vína. Ono se to o nich moc v Evropě neví. Mají ho málo a je drahé pro export. Když se dostaneš do Švýcarska,“ což byla tehdy čistá utopie uprostřed bujícího komunismu, boje o zrno a plnění Stachanovských norem na 150%, „tak když se dostaneš do Švýcarska, nezapomeň si ho tam dát! Já, když jsem tam studoval, tak jsem se ho tam naučil pít!“ Naklonil jsem se k naší tlumočnici a povídám. „Můj děda se tady naučil pít víno, když tady studoval.“ „A kdy tady studoval?“ Optal se pan Bruchez živě. „No mohlo to být tak kolem roku 1910.“ „Aha. A kde studoval?“ Začal se zajímat. „No v Neuchatelu, tam se taky naučil Francouzky.“ Dím. „Aha. A co studoval“? „Asi tiskařinu, když měli doma tiskárnu.“ „Jo, to by mohlo bejt!!! Naše rodina se tak kolem roku 1910 kamarádila s tiskařema z Neuchatelu!“ Tečka.
Muselo uplynout 98 let, abych se dozvěděl, že patrně děda tady toho malého živého pána naučil právě tady, v tomhle sklepě mého dědu pít víno!
Dobřich. 30.5.2009
Aby byl obraz Starých dobrých časů ve vile úplný, neodmyslitelnou součástí dědy Karla řečeného všenorský, byla jeho žena Mariša. Pro nás ale vždy jenom Babí. Byla to malířka, žačka malíře Kalvody, velmi temperamentní a svérázná žena. Za mlada byla ve Švýcarsku v pensionátu ve Vevey a ráda na tu dobu nostalgicky vzpomínala. Četla nám německé pohádky a ty bryskně překládala z originálu. Když něco chtěla, abychom tomu my děti nerozuměly, mluvila s dědou francouzsky. Prostě jazykový talent. Neměla ráda secesi. Pro ni byla moc vyumělkovaná, prostě secese je fuj! Někdy tak kolem roku 1961 na začátku prázdnin, Babí přišla s návrhem, že nás děti, mě a mou sestru Petru/*1957/vyveze na zdravý vzduch do Krkonoš na Benecko. Proč ne. My jsme se trochu bránili, ale nakonec jsme se nechali přesvědčit. Dlužno podotknout, že Babí nejraději cestovala ne s kufry, jako všichni ostatní, ona milovala rance!!! To dala deku na podlahu a do ní pak snášela věci jak si myslela, že je bude potřebovat. Dlužno podotknout, jak byla svérázná a temperamentní, podle toho to i vypadalo. Inu, začalo to již na nádraží. S přehledem zkušeného vlakového cestovatele proběhla vagónem a vstoupila do kupé. V rohu se krčil jakýsi muž. "Ale pane, tady nemůžete být", děla, "tady cestují děti" a bryskně ho vypoklonkovala ven. Muž byl tak zpitomělý argumenty Babí, že opustil kupé a neřekl ani bé! Babí zatáhla záclonku a zamkla kupé. "Tak teď tady budeme mít pohodlí". Tuším někde u Kolína se Petrušce chtělo čůrat. Babí prošmatala několik ranců, a s výrazem vítěze, vyňala nočník. Vlak uháněl krajinou a Babí grifem zkušeného číšníka, co kdysi naléval polévku z alpakových šálků do naservírovaných talířů na stole, vyvrhla obsah nočníčku z okna rychlíku. Ve vteřině kdosi po směru jízdy silně zaržál! To malý exkrementík dotyčného trochu poznamenal. Babí poté, co rozzuřený muž běhal po vagóně, zkoušel kupé a hledal viníka, se vztyčeným prstem zkušené ošetřovatelky před ústy signalizovala: "Pšt! Tiše, tady spí děti"! Jak si tak ještě matně vzpomínám, za týden pobytu jsem měl tak černé kotníky, že to trvalo do konce prázdnin než jsme tu zažranou špínu přemohli.
Dobřichovice, prosinec 2014
Karel, tedy děda si chtěl nejdřív odbýt rok vojny jako jednoroční dobrovolník, aby se mohl ženit. A potom nastoupit do tiskárny jako společník svých bratří. Psal se začátek rok 1914. Ale osud chtěl jinak. Na vojně nezůstal pouze rok jak zprvu zamýšlel, ale vrátil se domů až v roce 1919. Pravda, brali se s Mařenkou půl roku před koncem války 8.6.1918, ale to tehdy ještě nevěděli. Tahleta Mařenka, později Mariša, naše Babí, byla ale docela statečná ženská. Po vzniku samostatného Československa s ním jako novomanželka podnikla vojenské tažení proti revoluční republice RAD na Slovensko do Bratislavy. A pak na Petržalku. Od mala malovala. I tady v předpolí u Bratislavy malovala. Ale malování pro ni tehdy nebyla obživa. Malovala pro radost sobě a druhým. I později jako manželka bohatého a významného nakladatele malovala ve Francii v La Rochelle, na podkarpatské Rusi a v Jugoslávii. A právě Jugoslávie ta jí učarovala. Někdy v roce 1967 v době mírného politického tání, kdy již bylo možné občas i vycestovat do "kapitalistické ciziny a Jugoslávie" Babí zatoužila, tak jako za mlada, malovat své oblíbené Maríny v Jugoslávii. Tenkrát bylo všechno ohledně cestování poměrně obtížné. I dostat výjezdní doložku do zmíněné Jugoslávie. Muselo se žádat tak půl roku dopředu a nic nebylo jisté, že ji dostanete. Proto byla jediná možnost získat letenku, ale i na ní se muselo dost dlouho čekat. Temperamentní a svérázná Babí, která už nemalovala pouze pro radost, ale od převratu/1948/ po stokorunách na splátky živila prodejem obrazů rodinu, neznala překážky. Bylo o ní žertem známo, že „když jí dveřmi vyhodí, přijde oknem.“ Tato útlá energická osoba si zjistila, že v letadle bývají vždy 1-2 místa volná pro nenadálé události. Tenkrát se ještě mohlo poměrně lehce dostat na letištní plochu. Vrátného se zeptala, které je to letadlo, co právě přistálo z Jugoslávie. A vyrazila. Chytila kapitána letadla a tak dlouho do něj hučela, že jí přislíbil místo až poletí zpět do Dubrovníku. Cesta byla volná. Při vystupování z letadla si ještě útlá stařenka, bylo jí tehdy 75 let, pohmoždila kotník a z nemocnice utekla na reverz. Ale přes to, za měsíc sjezdila a namalovala celou dubrovnickou rivieru až po Ulcinj a zpět! Namalovala 30 obrazů a to, když obraz 100x80 trvá namalovat olejem tak 6-8 hodin. Cestovala výhradně stopem s ranci a plátny. Vybírala si velká auta a tady znovu uplatňovala svou skvělou jazykovou výbavu, šarm a temperament. Chvilku italsky, francouzsky, německy občas i anglicky. Udivení turisté, později i pomocníci, se nechali lehce okouzlit a vtáhnout do dění šaramantní energickou umělkyní a ochotně jí vozili a pomáhali s přepravou obrazů a pláten k malování. Tak to byla Babí. Její tatínek prý říkal, že „když se narodila, že 1. dubna v tom roce byla první bouřka!“
Dobřichovice, prosinec 2014
Jak jsem se již zmínil, žil jsem v rodině netypické a plné protikladů. Vybavuji si, že vila ve Všenorech to bylo to jediné, co rodině po únorovém puči v roce 1948 zbylo. Pravda, měli jsme ještě tenisový kurt, bazén, kde byla studená voda a tu honosnou vilu. Ale zimě v ní byla v zima. Je pravda, že sklepu kraloval "Strebl". Obrovský kotel ústředního topení, poslední výkřik techniky! Ale k snídani vždy žádal forku koksu a v době socialismu koksu nebylo. Ten byl pouze na příděl a pouze pro prominenty a milce režimu. A to jsme nebyli. My byli spíš ti druzí. Tak nám byla zima. Děda měl válečné zásluhy a aby mohl poskytovat informace spojencům, využíval k tomu dřívější armádní známosti. Jako místopředseda pražského Národního výboru dostal úkol obsadil Československou Tiskovou Kancelář. Tu pouze se dvěma vojáky osvobodil, a v poledne již hlásila ČTK do celého světa, že dne 5. května 1945 v Praze je povstání! A Praha potřebuje pomoc! Ale rád bych se zmínil o tom, co tomu všemu ještě předcházelo. Již někdy koncem roku 1939 pověstný agent A54 hlásil,"že se Němci zabývají myšlenkou vytvořit zcela novou zbraň". A ještě druhou zprávu dostala britská zpravodajská služba, "že se v Německu vyvíjejí letadla bez posádky, rakety a další podivné zbraně." V počínající válečné vřavě se tyto informace ztratily. A až v roce 1941 na scénu vstupuje můj děda Karel Neubert, který touto informací tehdy riskoval absolutně všechno. Rodinu i život. "Já jsem žádné informace vlastně nezískával, ony přišly samy. Nejdříve jsme dostali zprávu, že ve firmě Meta bratří Vinopalů v Modřanech se v dílnách cosi vyrábí pro tajnou zbraň...nic víc" /cituji z fragmentů dochovaného rozhlasového scénáře, který vyrobila Redakce mezinárodního života 4.5.1967 a odvysílala v Československém rozhlase do zahraničí na krátkých vlnách s názvem Němá fronta od Slavomila Pejčocha./ Cituji: "Bratři Vinopalové se někde při nějakém společenském styku seznámili s německými důstojníky. Když se ti páni v uniformách důkladně namazali, dali se do řeči a jeden z bratří byl v té chvíli obtížen velkým tajemstvím s nímž si nevěděl rady. Dozvěděl se totiž z rozhovorů těch pánů důstojníků mezi sebou, že Němci mají pokusnou střelnici v Peenemünde a že tam zkoušejí své tajné zbraně. Vyprávěli si také o různých místech, kde jsou jejich výzkumy na ostrově umístěny, kde jsou rampy, uváděli řadu míst a ta si jeden z bratří Vinopalů zapamatoval. Pomocí prostředníka, který měl tušení, že vím o věcech, o nichž se za války běžně nehovořilo, se dostala zpráva až ke mně. Prostředník mi jmenoval jména osad, kde je co umístěno. Já měl zase styk s plukovníkem bývalého generálního štábu Mrázkem a ten zase spojení na vysílačky, které vysílaly do Anglie. Přišel ke mně 29. června 1943. Pamatuji si na to tak dobře, protože to byly moje narozeniny. Vytáhli jsme spolu atlas a tam, na baltickém ostrově jsme identifikovali všechna místa, jež podle zprávy měla na tom ostrově být. Ona tam skutečně byla! Plukovník Mrázek tedy tuto zprávu převzal a předal ji přes vysílačku našich parašutistů do Anglie..!“ "Někdy po 10. srpnu jsem slyšel v anglickém rozhlase zprávu, že velké letecké síly napadly Peenemünde,“ vzpomíná Karel Neubert. Zpráva oznamovala, které osady, respektive která stanoviště byla při tom zničena. A mě v tu chvíli běžel mráz po zádech pro to, že britský rozhlas ty osady jmenoval přesně v tom pořadí, jak jsem je já dával plukovníkovi generálního štábu Mrázkovi!" Konec citátu.
Dobřichovice, prosinec 2014
Na scénu vstupuje nadporučík bývalé československé armády v záloze. Zpravodajec, přítel bývalých politiků, ministrů a umělců. Některým se povedlo na poslední chvíli ještě utéct z dosahu gestapa. Jiní - koncentrační tábor - popraven - číslo a datum. V této hrozné době stačilo pouze sympatizovat se zavrženými a rázem se ty a celá tvá rodina octla na jejich místě. Je a není odvaha pomáhat rodinám zavřených a popravených? Některé rodiny, zůstaly zcela bez prostředků a bez obživy, odkázané pouze na tajnou pomoc svého okolí. A těm se začaly čas od času objevovat obálky ve schránkách na dopisy, které obsahovaly peníze od "neznámého" dárce. Až po letech v pozůstalosti onoho muže jsem objevil záhadný sešit s ještě záhadnějšími jmény, čísly a daty, táhnoucími se u mnohých i přes celou válku a pak nezbytnou krabičku, ve které bylo také konečné řešení- netknuté skleněné ampulky s cyankáli!!! Naštěstí je nepoužil. Spisovatel Pavel Eisner řekl, že Karel Neubert byl jeho nejlepší životní akvizicí.
Odvaha. Co to je odvaha? Mezní stav? Východisko z nouze? Hrdinství? Je hrdinství ve čtyřiapadesáti letech, v maximálním rozletu, v plné mužné síle. Dva roky po válce a německé okupaci, za sebou rozvětvená rodina, prosperující podnik. Časopis světové úrovně. Plány do budoucna. Prostě muž v plném tahu. Je a nebo není hrdinství nechat se nevtáhnout do soukolí, které se tváří na oko jako nejvyšší pokrok lidstva, kterému mnozí chytří podlehnou. O mnoho let později bude napsána kniha, která se bude jmenovat. "Jak chutná moc"! Ano, je to moc, které se tak krásně a snadno podléhá! Je a nebo to není hrdinství nepodlehnout? Vzepřít se všude přítomné lumpárně a lidské špíně! Udělat úkrok stranou a stát se rázem občanem druhé kategorie? Je to odvaha? Ano je! A jaká!
Prskavý zvuk mopedu a na něm starý pán ve vojenské blůze trochu postaršího střihu. Pamatovala ještě první republiku a Pražské povstání. Na zádech ruksak, na hrdé hlavě něco na způsob vojenské ahojky. Stroj zastavuje. Jezdec trochu ztěžka slézá. Není divu. Jezdci je dobře přes sedmdesát. Ze svého zavazadla vyndává obstarožní "reportážní fotoaparát Nettl 10x15". Staví jej na stativ. Reportážní komora pamatuje ještě svého pána, jako mladého muže, jednoročního dobrovolníka Rakousko-uherské armády, jak s ní fotografuje v Haliči. Starý pán přehlíží panorama, vybírá vhodný záběr vesnice. Náves! Ano! "Ale kostel na pohlednicích! V žádném případě!" Tak zní příkaz doby a redaktora v nakladatelství. Hotovo. A znovu na koně! Pardon do sedla mopedu. Další česká vesnice se dočká své nesmrtelnosti. Těch pár korun za snímek na pohlednici je nezbytná životní nutnost. Jeho důchod po odečtení splátky na devatenáct let starou milionářskou dávku tak činí 67 Kčs! Jako nepřítel dělnické třídy a skvrna národa má opravdu hodně! Akorát ta odbojová činnost za války do toho mocipánům nějak neštymuje. Starý pán jenom odvětí. "Sloužím". To je jeho celoživotní krédo.
Most Prvního máje, dříve Most Legií. Z obou stran zatarasený sovětskými tanky okupantů. Starý pán v invalidním vozítku zn. "Velorex", oblečený v prvorepublikové důstojnické uniformě se stužkami vyznamenání, na hlavě cosi jako ahojka. "Dál nemůžete! Co tam chcete!" Výmluvně beze slov naznačuje vojáček s automatem. Starý pán jej oslovuje důrazně a plynně jeho mateřštinou. Mládenec je poněkud zmaten nenadálou situací. Zjevný válečný veterán přijel v čemsi velmi groteskním, hovoří s ním jeho mateřštinou, vystupuje jako velitel. Žádá průjezd na druhou stranu, protože se chce přesvědčit na vlastní oči co se tu vlastně děje. Přichází mládencův velitel. A situace se opakuje. Ohromený velitel salutuje a ochotně uvolňuje cestu na most. Cesta je volná. Bizardní vozidlo přejíždí na druhou stranu. A zde se situace znovu opakuje v bledě modrém. Udivení velitelé nevěří svým očím a uším. Starý pán se chce jenom na vlastní oči přesvědčit co se tu vlastně děje. Takový byl můj děda Karel Neubert.
Není to tak dávno, řekl bych tak cca 40 let. To jsem měl tenkrát úplně čerstvý řidičák a politická normalizace sedmdesátých let dvacátého století úspěšně bujela. Dostat "příslib" - přidělení deviz na rekreaci do zahraničí byla čirá utopie. Díky nové situaci se vyměnili lidi ve vedení banky a staré známosti už nefungovaly. "Zkusíme tedy socialistické Rumunsko,“ děl otec. "Černé moře sice není Jadran, ale určitě to nebude špatný." Byl jsem pověřen, co by čerstvý řidič, zkontrolovat pneumatiky. Protože se jednalo o skříňový náklaďáček Žuk, námi upravený na bydlení, všechno bylo tak trochu větší a mírně složitější. Objezdil jsem několik pneumatikáren, ale vždy mě odmítli, že na Žuky nemají vybavení. Zcela zoufalý jsem zastavil na Zbraslavi v Podniku služeb místního hospodářství. Tak se nazývaly provozovny bývalých znárodněných soukromníků, kteří ještě směli pracovat ve svých bývalých dílnách a garážích, kde už jim sice nic nepatřilo, ale to zařízení bylo pořád ještě to jejich původní. Prošel jsem zaprášeným dvorem s labyrintem vysoko vyskládaných starých pneumatik a došel do dílny a kanceláře v jednom. Za stolem seděl drobný mužík v kloboučku a cosi tam kutil. Slušně jsem pozdravil a přednesl "že zítra odjíždím s rodiči do Rumunska na dovolenou, že jsem dostal za úkol vyměnit a vyvážit pneumatiky, a že už jsem asi na čtvrtém místě, a že všude mě vyhodili s tím, že na Žuky pneu nedělají." A zatvářil jsem se patřičně smutně. "Marie, převlíkneš mu ty gumy?" Děl drobný mužík od stolu. "Ale ať si je shodí z auta sám, a pak se mu na to kouknu!" Zaduněl odkudsi z útrob dílny sytý alt! Sundat kola z auta jsem uměl, i když to byla docela dřina. "Kam je mám dát?" Špitnul jsem nesměle. Tentýž sytý alt odvětil. "Doprostřed dvorka k tý dřevěný stoličce." Hledal jsem tam takovou tu mechanickou stolici, kde se pneumatiky hydraulicky odmačknou od disků a vždycky to tak podivně rupne a pak se to zatočí a je to dole. Ale tady je všechno jinak? Na scénu vstupuje pracovnice zmíněného Podniku služeb. Žena tak 180 cm výšky a 100 kg váhy. "Tak ukáž"! Dí sytý mateřský alt paní Němcové a bosky v kožených pantoflích na zaprášeném dvoře stoupla na pneumatiku. Ta taky tak podivně rupla jako na tom zmíněném hydraulickém stroji. Dala kolo na stoličku jednou rukou, a pak vzala 5ti kilové kladivo, jako by to bylo párátko a ťukla na normální "montpáku". Potom vyloupla z pneumatiky holou rukou duši a vítězně jí zatočila nad hlavou, jako nějaký indiánský náčelník co mává tomahavkem. Zcela zkoprněle a s otevřenou pusou jsem zíral na toto malé dvorkové divadlo jednoho herce. V ten moment se objevil ve dveřích dílny onen mužík a smál se na celé kolo."To jsi ještě neviděl! Co?" A tak se to opakovalo ještě čtyřikrát. A k tomu, že místo moderní elektrické vyvažovačky používaly starou hlavu od soustruhu přidělanou na kancelářském stole! Již jsem neměl slov. "Neboj, to bude v pořádku!" Chlácholil mě pan Němec. "Takhle to už se ženou děláme od před války a nemáme dosud žádné raklamace!“ A měl pravdu!!!!
Dobřich 25.2.2015
Můj milý. Asi si myslíš, že jsem se zbláznil, když absolutně nechápu, že ty musíš jet na hory jenom a pouze teď hned a v tuhle vteřinu! A třeba i v noci! I když sněží a padají trakaře a brzdná dráha je neznámý pojem... A že za hodinu to bude podle tebe všechno ztracený! Ano, bude to absolutně ztracený a v řiti, jak slušně říkáš. Protože tě zase napadne něco strašně veledůležitýho a neodkladnýho. A ty to musíš řešit! Jinak je to všechno zase strašná moč! Ano máš absolutně pravdu a nebudu s tebou o tom diskutovat. Ale to je to. Vidíš pouze sebe. Tady a teď a nic jinýho! Nevidíš, že máme o tebe třeba strach a podobný nesmysly, co napadaj nás starce. Já jsem taky před 40ti lety musel jet teď hned vyfotit nějakou slečnu, tehdy v pravěku motorismu se ještě nevědělo co jsou to zimní pneumatiky a jezdilo se na všem, co se ještě dalo přimontovat na auto. A támhle u truhlárny jsem to blatníkem opřel do švestky. Tehdá to byl Fiat 850 a oprava ze známosti stála cca 8000,-Kčs. /tak sedm platů mámy, když nastoupila do zaměstnání a na dnešní poměry tak 70-80 tisíc/. A to podotýkám, že celou zimu jsem jezdil na sněhu jako Fitipaldi a každou zatáčku „kontrolovaným“ smykem. Někdy jenom s ruční brzdou a někdy zase jsem to tak lehce utrhl plynem a poklepem na brzdu. A když tvůj kamarád, dredista, lakonicky poznamenal „To je prýma, to se hezky pokloužem!“ Tak jsem se tak strašně nasral a viděl jsem se v něm! Ten dřívější vzdor a dnešní mou bezmoc a to, že zkušenosti jsou nepřenosný... /I já jsem na tehdejší dobu nosil nekonformní dlouhý vlasy, a když jsem měl přejímat nějakou cenu a mělo to být v televizi, tak mě máti podtočila vlasy a sepnula sponkou, aby nešly přes límeček košile/ A už jsem to prostě nevydejchal. To frajerství, jako bych se viděl v zrcadle těch 40ti let zpátky. Tu absolutní blazeovanost a hloupost mládí, která dostala brzy zaslouženě za vyučenou! Promiň, neudržel jsem se a vykázal jsem ho nahoru a bylo mi stydno, jak jsem byl tehdá taky tak stejně hloupej a namyšlenej ...až do doby, kdy jsem uklouzl na poprašku sněhu 15. března a rozbil auto. Děda Karel, ač k němu můžeme mít různý výhrady, nehnul ani brvou a akorát se zeptal jestli se mi nic nestalo. A když jsme nepojízdný auto odtáhli domů, a já jsem svatosvatě prohlašoval, že „nikdy a nikdy již do auta ani jako spolujezdec nesednu“, mě pak asi za dvě hodiny druhým autem dovezl za onou slečnou do Solopysk, abych jí konečně vyfotil. Do dneška se stydím, jakej sem byl tehdy hlupák, namyšlenej a kofr! A hluboce smekám před dědou Karlem. No a pak jsem rozbil ještě jedno auto těsně před dovolenou, ale to je zase jiná pohádka.
Je to právě týden, co do naší rodiny vstoupil nový člen. Čtyřkolový dieselový dvaapůllitr. Jmenuje se Ford Transit a je to takový malý šestisedadlový náklaďáček. Je jasně červený, se stopu dlouhou a půl palce tlustou šaltpákou na podlaze. Pro většinu mužů je auto symbol. Snad prodlužení penisu! Jak říká "odborný tisk". Sedlal jsem mnoho vozů za 25 let co řídím. Proto jsem se bláhově domníval, že jsem již ke všem těm světským automobilovým radovánkám zcela imunní. Ale opak je pravdou. To prohlašuji při plném vědomí a svědomí! Již den předem jsem byl ale pěkně rozechvělý. A první metry, které jsem s ním ujel, přirovnám směle k prvňáčkům, co se usilovně snaží napsat svoje první písmenko. Připadal jsem si široký, dlouhý a neohrabaný. A ruce se mi třásly! Nebyl však čas na hrdinství. Hned na zítří jsem spojil příjemné s užitečným a s celou rodinou jsme odjeli do Hořovic do knihárny pro hotové tisky. Inu první rodinný výlet spojený s prací, tak to u nás chodí. Dnes po týdnu máme už spolu najeto asi 1036 km.
17.8.1995
Byli jsme čerství novomanželé a jeli jsme do Hradce Králové navštívit strýce Fingerlanda s tetou Liškou. Strýc, věhlasný profesor a patologický anatom a byl kromě toho i skvělý amatérský fotograf a znalec života. Ten když zjistil, že jsem také člověk, co svět pozoruje jedním okem skrz objektiv fotoaparátu, byl nadšen. "Poslouchej, já už jí asi taky nebudu potřebovat." A v natažené ruce držel malou loveckou brašnu. "Tuhle brašnu mi přinesl přítel a podával mi jí stejným způsobem, jako ti jí podávám já se slovy: "Víš, tam kam jdu, ji už nebudu potřebovat!“ A až i ty ji jednou nebudeš potřebovat, dej ji dál. Byla tam Leica 2. a psal se rok 1942. On byl žid a odjížděl do koncentračního tábora odkud se už nevrátil."
V letadle nad Alpami při cestě do Říma J.N. 28.11.2013
Byl jsem nadmíru přeopečovávané dítě. Není divu. Tolik dospělých a potom Já. Malé lidské štěstí v naději a marasmu společnosti, kde se rozpadalo to, co tolik let skvěle fungovalo. Vily byly obsazeny novými nájemníky, byty byly podivně nelogicky děleny. To, co bylo po léta halou, najednou rozděleno řadou skříní na jednu velkou společnou ložnici. V parádním chlapeckém pokoji se rozvaloval samotný nájemník. Inu, apokalypsa starých dobrých časů. Protože neštěstí sdílené je poloviční, chodili jsme s babí po návštěvách. Tu k Růžkům či k Doskočilům a třeba i k Procháskům.
V rohu stoleté zahrady nájemníků Pepík cosi pálí v plechovce od okurek. "Co to děláš?" Ptám se. "Kalím osy". Odpovídá Pepík a dál nerušeně fouká do kamínek z plechovky. Pořádně se rozkoukávám v šeru zahradního zákoutí. A už jsem jí uviděl! Stála tam. Dřevěná závodní kára! Protože jsme všichni bydleli na kopci, logicky jsme se snažili využít svah v náš prospěch. Na počátku jsme jezdili se starými dětskými kočárky, ale ty se nedaly bezpečně ovládat a často se končilo ve křoví. To byl ještě pravěk. Já byl o čtyři roky mladší a na scénu jsem se dostal již v éře pravých dřevěných závodních kár. Jednou mě vzal Pepík sebou na kopec v lese, aby Babí nevěděla. Sedli jsme na káru a jeli... A já byl definitivně ztracen. Rychlost a ovladatelnost káry se s kočárkem, jakkoliv odstrojeným, nedala srovnat. Zatoužil jsem po káře vlastní. "Odkud máš kolečka?" Ptám se. "Ze skládky.“ Utrousil Pepík přes rameno. A byl jsem chycen. Magické slovo skládka mě fascinovalo. Kdepak taková skládka asi je? Za námi v lese cosi bylo, ale žádná kolečka od kočárku. Byl jsem hluboce zklamán. Až jednou! Heureka! A kolečka. A funkční!
Stal jsem se milovníkem skládek a starých odložených věcí. Máma mi řekla, když jsem vítězoslavně přinesl svůj úlovek domů. "No jo ty seš ale vetešník." A to mi zůstalo do dneška.
Mariánské Lázně 26.4.2015
Naše rodina se počítala k těm moderním a progresivním. Naši, myslím tím dědu a Babí Neubertovi, měli rádi různé stroje a přístroje. Občas se nechali napálit různými šarlatány, ale v době před převratové jim to nijak nevadilo. Peněz měli dost. Proto vila ve Všenorech byla zásobena vším, co předválečná technika umožňovala. Inhalátory, horská slunce, soluxy, krystýry, leštiče podlah elektrické i mechanické, kávovary parní či překapávací. Domácími telefony a elektrickým vrátným konče. O kuchyňských přístrojích a nástrojích ani nemluvě. Ale všemu kraloval, ten kterého jsem se pořád bál. Stál v bývalé tmavé jídelně, která sloužila za skladiště nábytku z vystěhovaného zabaveného pražského bytu. Prach sedal na jídelní stoly, pompézní neokubistická křesla tiše ztrácela svůj matný lesk a pel. Květované potahy bledly. Ponurou atmosféru dotvářela léta nemytá okna. Proč taky. Bylo to tu dekadentně strašidelné pro mou malou dušičku. A v koutě stál on. Ještě matně jsem si pamatoval, kterak ječivě brázdil prostory ve vile jist si svou absolutní mocí. Jen jsem ho zaslechl, mizel jsem z jeho dosahu. Až jednou... Ječení rázem ustalo! Přívodní šňůra podlehla zubu času. Solidní hliníkový objev techniky, ročník 1938 americký vysavač Vacute se zeleným pytlem, zemřel. Čest jeho památce, ať je mu elektrické nebe lehké.
Mariánské Lázně 26.4.2015
Totalitní komunistická všeobjímající lidovůle zprvu v šedesátých letech minulého století proti starým pohanským zvykům nic nenamítala. Zásadní bylo, že to nepřipomínalo nic církevního a pálení ohňů proto tolerovala. Hlavně aby byli všichni včas ráno na 1. Máje v průvodu! O to se ráno 6:15 postaral budíček v místním rozhlase. Několik břeskných častušek z chrčivého tlampače na rozích ulic by vzbudilo i mrtvého. Až o několik let později, když účast na pálení čarodějnic, do pozdních nočních hodin, poznamenala zoufale prořídlé zástupy v průvodu, pocítili mocní jisté ohrožení a na stranických schůzích dali čarodějnice do klatby. Následující rok proto straničtí činitelé a jejich různí přisluhovači, Lidové milice, Sbor národní bezpečnosti, /tedy komunistická policie/ a pod. se snažili pořádání čarodějnic zakázat. "Prý se nehodí, když někteří slaviči čarodějnic vítají svátek práce neupravení, špinaví a ještě k tomu opilí!“ Argumentovali. Ale zakázat nebylo vlastně jak. Vždyť i straníci potřebovali spálit staré chroští a nepořádek po zimě. A tak to nazvali Šalamounsky. Mírové ohně!
Skoro už svítalo a jeden "mírový oheň" u řeky pořád ještě hořel. Kdosi z opilců slavičů se zvedl a povídá."Heleď tady tomu se už kouří z bot jak je blízko u ohně". Tady Ten spal a z bot se mu opravdu vydatně čadilo! "Pojďte mi někdo pomoct ať ho vodtáhneme dál.“ Další se zvedl a chytil ho ledabyle za druhou nohu a táhl ho pryč. V tom něco povolilo a ta noha i s botou mu zůstala v ruce!!! Naráz jsme všichni vystřízlivěli!... "Co to blbnete"? Ozval se Tady Ten. "To mám památku na Angoly, když jsem tam dělal geodeta a pod Jeepem bouchla mina. Přežil jsem! Je dřevěná!" Nasadil si ji zpět a otočil se na druhou stranu a spal dál.
Dobřichovice 1.5.2015
- Sedím na nádrži motorky a táta mě veze po silnici nad naší vilou. Není slunce, je zataženo a jedeme směrem do Dobřichovic, ale opravdu jenom kousek. Ale nebo to byl jenom sen? Kdo ví?
- Stojím kdesi v Praze pod schody a táta s mámou nesou deku, co jsme v ní pozdějc nosili prádlo na mandl k paní Burešové do Dobřichovic. A v tý dece je zabalená čerstvá ségra. To jsou všechno jenom takový zasutý fragmenty v mé dětské hlavičce, nic víc. "Jsou to ale pardoxy pane Vaněk."
- Stojím v postýlce, hlava mě bolí, trochu vrávorám a říkají mi pořád dokola "číííí a čííí!" Abych se vyčůral a ono to nejde. A kvůli tomu mě vzbudili uprostřed spánku! Abych se prej ze spaní nepočůral!?....
- Ve svejch pěti letech jsem udělal světýlko na baterii pro mámu, aby nemusela rozsvěcet velký světlo v pokoji, když vstává k malý sestře. Použil jsem starej velkej těžkej vypínač. Ale ouha, kdyby ho chtěla máma zapnout a zase vypnout, tak by to byla taková rána, že by to vzbudilo celej barák.
- Sedím na nočníku a kartáčkem na zuby šťouchám do otevřených petrolejových kamen, protože se mi líbí, jak to tak pěkně bouchne, jako jsem to viděl v divadle Spejbla a Hurvínka, když vystřelí kanón. Akorát jsem se nějak zamyslel a slušně si spálil tři prsty pravý ruky, a to už jsem byl čerstvě v první třídě.
- Vždycky jsem se bál chodit okolo takovýho divnýho košatýho stromu nad Všenorama. Až potom jsem se po letech dozvěděl, že se tam někdo oběsil.
- Táta mi složil vlaštovku ze starý velký červený obálky od fotopapírů Agfa, a pak jí hodil z okna ve vile a ona rovnou přistála na smrku dole v zahradě. Měl jsem strach, když tam pro ni lezli, aby se jim nic nestalo.
- Dole v hale ve vile jsem se strašně bál a měl děs, když se zhaslo. Až po letech mě řekli, že tam u toho kulatýho stolku dělali spiritistický seance. A já zase věděl houby.
- Jednou se matka tak rozzuřila a nejspíš jí k tomu dopomohla Babí. Ona byla mistr jak nejlíp a nejrychlejc naštvat a rozzuřit svýho syna, mýho tátu, že až skoro jenom sípal. Asi se jí taky podařilo naštvat i mou mámu, že běhala s nožem po kuchyňce nahoře v podkroví ve vile a hystericky křičela, že se zabije a teatrálně zabodla nůž do stolu. Tak jsme radši šli s Babí dolu, než se uklidní, a já namaloval svůj nejlepší dětskej obraz. Kytka ve váze. To mi bylo pět.
- Sousedovic krásná Helenka /7let/ si pořád chtěla hrát na tátu a mámu, neboť se u nich patrně právě odehrával rozvod. Já nevěděl, proč bych to dělal. Tak to rychle nějak přehodnotila a spokojila se s hrou na lékaře s tím, abych ji operoval tam dole, kde už je vlastně stejně rozříznutá a potom, že bychom mohli zkusit to, co viděla klíčovou dírkou doma, co dělal její mamince maminčin parťák z práce, když byli oba nazí na pohovce. Dílo se nám nepovedlo, neb mě bylo pět let a nebyl jsem ještě tak vybavený a šikovný, jako parťák z práce její maminky.
- Měl jsem kamaráda v sousedství Pavla. On snad neměl tatínka. Ale tomu starému panu doktorovi Pavel říkal strýčku Kejčí. Tento starý bělovlasý doktor zapříčinil, abych se prý narodil. To mi řekla máma, že jí léčil a dal jí mnoho injekcí. Nesměl jsem před nimi vyslovit slovo žid, protože prý pan doktor Bass a Pavlova maminka byli v koncentráku a že by je to mrzelo, kdybych mluvil o židech. Tak jsem nemluvil ani o židli, protože mi to připadalo podobný slovo, abych se jich náhodou nedotknul.
- Do čtvrtý a pátý třídy jsme už jezdili do školy busem a ne 3/4 hodiny pěšky. Jako dřív. To jsme se v půl osmé sešli před krámem pana Pěchoučka, co se vždycky vší silou zhoupnul na 3 dny starým tvrdým chlebu na pultě, aby mohl říct: že "Ten chleba je jako vata, milost paní!" Spořádaně jsme vyčkali příjezdu zmíněného busu. My kluci jsme ale běželi první a až do zadu, abychom si vychutnali ten hrbol na cestě přes mostek, kdy autobus v plné jízdě pěkně nadskočil a nám se to líbilo. Už nevím který starší repetent na to přišel. Snad onanista Vorlíček z Černolic, že když před tím hrbem všichni nadskočíme a těsně za hrbem dopadneme na sedadla, že to pořádně houpne. Jednou řídil mladý nezkušený zelenáč a slušně to pral i přes hrbol, protože to neznal. My vyskočili a dopadli! Do školy jsme přišli pozdě a pěšky! Zlomilo se pero v busu.
- To se jednou v zadu v poslední lavici, kolohnát dvojnásobný repetent Vorlíček tak divně natřásal. Paní učitelka, taková dáma to byla, jde se podívat co to tam ten pitoma dělá! "No fuj, necháš toho!" Sykla! Nenechal. Až po chvilce s blaženým výrazem odpověděl. "Přece se musím dodělat. To je vám to jasný!" Nám všem to jasný nebylo, ale jí ano. Už nic neříkala. "Uprav se!" Akorát smířlivě pronesla zkušená žena. A od té doby mu prý říkali ve sborovně Repetent onanista.
- Ve škole mě to krutě nebavilo. Nejdřív mě ale vyloučili ze školky. Prý pro absolutní nepřizpůsobivost. Nevěděl jsem sice co to ta nepřizpůsobivost je, ale jediný pozitivum bylo, že jsem nemusel jíst co jsem nechtěl, nemusel jsem po obědě spát a uklízet hračky. Ale škola to byla zase jiná liga.
- Já jsem byl vlastně vždycky dost ustrašený dítě, ale když jsem chtěl nějak zazářit, musel jsem něco mít. Od Ježíška jsem dostal nový hodinky. Ruský a byly celý červený. Myslím že se jmenovaly "Kirovskie". On to byl docela účelový dárek. Já pořád chodil pozdě. Všude jsem je ukazoval a byl za hvězdu, i když jsem nevěděl kolik je. Jenom jsem věděl, jak mají být postavené ručičky vůči sobě, když už je pozdě jít do školy.
- To chlubení něčím novým mně zůstalo do dneška. Třeba novejma fotkama, nebo že jsem si udělal soustruh ze starýho železnýho šrotu, že jsem upekl štrůdl a uvařil vepřovou pomazánku po provansálsku. Ale princip pochlubit a zazářit je pořád hluboce pod kůží stejně opojnej.
- Jako každej malej kluk jsem miloval techniku. Měl jsem elektrický vláček, autíčka a stavebnici Merkur. Je sranda, že když jsem ji přinesl po 55ti letech klukům do školky, kde jsem chvíli pozvedal úroveň šikovnosti naši dětí, že i je to tak vzalo jako mě před lety.
- Ale kromě techniky mě lákala ještě muzika. Otec po válce nakoupil snad všechny jazzový desky co byly k dostání. Byly to takový ty ještě černý, co když spadly na zem, tak už vám nikdy žádnej Paul Robeson nebo Louis Armstrong nezazpíval. Dříve pustit si muziku byl docela obřad. Myslím tím padesátý léta minulého, tedy dvacátého století. Nejdřív zapnout lampový rádio a počkat, až se zahřejí lampy. Než jste dali ramínko přenosky na roztočenou černou šelakovou tu rozbitnou desku, museli jste vyměnit jehlu. Nová jehla na každou stranu desky. Ještě bylo potřeba upravit otáčky gramofonu aby z Armstronga nebyla chraplavá zpěvačka, nebo z Marlene Dietrich Paul Robeson. A pak už to začalo bušit. " It's A Long Way To Tipperary" nebo pomalý "Stardust". Všechny jsem je znal, ale nevěděl jsem, jak se jmenují, neboť jsem ještě neuměl číst. Až po mnoha letech, když jsem začal taky muzicírovat, všichni chtěli hrát na kytary sólo a na mě už zbyla jenom basa. Ta se dávala tomu, kdo nic neumí, protože to není tak slyšet, když hraje falešně. Nevím kde se to najednou ve mě vzalo, ale když jsem uslyšel ty starý jazzový fláky, byl jsem najednou doma. Jako když jdete po letech navštívit dobře známý místa z dětství! A basa najednou obživla a ti sólisti nemohli pochopit, proč já známý neumětel a hudební neznaboh sóluju na basu! Pravda byli z toho trochu dotčení.
Řím hotel Piranesi 12.-14.3.2015
vydal v elektronické podobě
Jan Neubert
fotograf & svobodný umělec
Dobřichovice
2015
©